Notes Jana Kadlece

Vy, co mě znáte: zavzpomínejte a zkuste si vybavit, kdy jste mě viděli při nějaké manuální činnosti.

Úklid, vaření a mytí nádobí se nepočítají.

Tak. A teď si uvědomte, že jsem do Albánie odjel hned na první turnus. Ten, ve kterém se měl vybudovat celý kemp.

Řezání a osekávání dřeva. Přibíjení hřebíků. Kopání jam.

Jestli je něco pravdy na tom, že smích prodlužuje život, nejspíš mi teď vděčíte za dva až tři roky života navíc.

Nemáte zač.

Dokonale vypnutý mozek

Jedním z mých cílů byl digitální a intelektuální detox. Užít si tři týdny bez technologií a vypnout mozek.

To první bylo super.

To druhé moc ne, když máte vymyslet funkční konstrukci pro nabírání vody.

Ale což. Nejel jsem tam sám. A víc hlav víc ví.

První – ten nejnáročnější – týden, jsem si paradoxně užil nejvíc. Lítat po kempu v plenkách sem a tam, nosit náruče plné dřeva, tu něco přidržet, tu něco přitlouct, tu něco s vypětím sil uříznout. Bavilo mě to. Samozřejmě, jsem levý a u spousty činností jsem byl platnější jako kibic bokem, ale práce rukama má něco… sebenaplňujícího.

Zapojte fantazii

V malé skupince jsme dostali úkol: vymyslet na obsluhu a námahu co nejjednodušší konstrukci na nabírání a filtrování vody.

„Ale vždyť jsem nikdy nic takového nevymýšlel!“ namítl jsem a přemýšlel, kam se zdejchnout.

„Já taky ne. Zapojte fantazii,“ usmál se Challenger a začal nadhazovat možná řešení.

Toto je jedna z nejzásadnějších lekcí, které jsem si z Albánie odvezl. Nebát se zkoušet. Experimentovat. Učit se z chyb.

Forbes, motivační příručky a příběhy startupistů to omílají pořád dokola, že chyby jsou nejlepší učitel. Ale když vyrůstáte jako šprt zvyklý nedělat chyby, je strašně těžké tento přístup adoptovat.

Nakonec je nejlepší odjet někam mimo svou běžnou působnost, zapomenout na to městské já, odhodit ego a podřídit se. A Challenger je v tomto skvělý. „Ten klacek při zatloukání hřebíku praskl? Oukej, najdeme jiný, vezmeme menší hřebík, předvrtáme díru. Konstrukce se pod tíhou vody rozpadla? Oukej, něco použijeme znovu, prasklé výztuže půjdou do ohně, najdeme další a víc.“

Jasně. Je potřeba být na chyby připraven a mít dost materiálu navíc. Ale taky umět improvizovat a… zapojit fantazii. Tahle fráze se během těch tří týdnů zopakovala tolikrát, že ji museli přijmout i skeptici jako jsem já.

Jo a… tu konstrukci jsme nakonec dali dohromady. A fungovala. To, že se ta voda filtrovala do plastové bedny, která zjevně nebyla určená k potravinářskému využijí, je už věc jiná. Mně plastová příchuť nejela, a tak jsem pil rovnou z řeky.

Až do Brna bez následků.

Za první den se postavila většina latrín, vykopala výlevka, postavily kamna a vztyčila konstrukce na filtrování vody.

Mám takový dojem, že po zbytek Albánské výzvy se tolik práce už nikdy neodvedlo.

Adaptace na náročné podmínky drsných albánských hor

V dalších dnech se postavil i lazaret, přístřešek nad kuchyní, konstrukce téměř nikým nevyužívaných sprch, odpadkové koše na každém rohu a stlouklo se i pár více či méně robustních laviček.

Některé kolegy to naplňovalo natolik, že chodili po táboře s kladivem či sekerou a koukali, co se kde může přitlouct, osekat nebo dodělat.

A pak přišla neděle a s ní i konec rodinné atmosféry.

Při čtení a sledování „dobových“ knih a filmů jsem nikdy nechápal mazáky a bažanty. A celou tu vojenskou šikanu.

No a pak se najednou dostanete do role mazáka sami a když vidíte, jak váš s láskou, v krvi a potu vybudovaný tábor okupují lidé, kteří se koupají tam, kde nabíráte vodu, stěžují si, že ve sprše není teplá voda a v noci svítí tak, že světlušky zdrhnou a na nebi už není vidět Mléčná dráha…

Mno.

Samozřejmě, že jsme odlišnému přístupu k nováčkům z druhého turnusu nechtěli říkat „šikana“. Vymyslel jsem proto pojem „adaptace na náročné podmínky drsných albánských hor“.

Dopadlo to tak, že početně převažující dvojka obsadila jídelnu a jedničkáři jedli pod širým nebem.

Mí kolegové se proto rozhodli naplánovat čtyřdenní kolečko v horách. Noví obyvatelé kempu jistě byli jedním z důvodů, tím hlavním ale byla touha si ty krásné hory užít. Napracovali se dost – tak teď zábava.

Pomohl jsem jim naplánovat jídelníček s rezervou pro jednoho člověka a jeden den navíc.

Sežrali to všechno. Ale o tom až někdy jindy.

Bambilion nových jmen

Noví obyvatelé s sebou přinesli i spoustu nových jmen. S muži problém nemívám, ženy mi ale poněkud splývají.

Čím to asi bude.

Nicméně, když se hledal někdo, kdo by tvořil „uvítací výbor“ a zavedl příchozí k místnímu farmáři na kafe, rakiju a sýr, vytušil jsem příležitost. Budou se trousit jak švábi na pivo – takže nově příchozí uvidím hezky postupně a jejich jména si zapamatuju líp, než když se o den později začnou hrát seznamovací hry.

Plán vyšel dokonale. Jen s časovým skluzem odpovídajícím albánskému faktoru.

Zkrátka a dobře, kvůli různým zpožděním a slabší fyzické kondici části druhého turnusu se lidi začali trousit o čtyři hodiny později, než měli. V tom mezičase stihl uvítací výbor strávit chvilku trapné konverzace a trapnějšího ticha u farmáře, nechal se sežrat komáry a začal umírat nudou.

Ale jména jsem si pamatoval a po zbytek pobytu děsil lidi tím, že jsem na ně nevolal „hej ty… v tom žlutým!“

Kamarád z druhého turnusu mi po jednom společensky náročném večeru vyčetl, že jsme na ně zlí. O týden později brblal na nováčky z turnusu třetího.

Některé věci se prostě musí zažít.

Příště: report z výletů.
Popříště: cesta domů.