Notes Jana Kadlece

Mám rád hory. A v Albánii jsou moc hezké hory. Nikdy by mě ale nenapadlo se tam vydat.

Protože je tam horko. A nebezpečno. A je to Balkán, což je univerzálně srozumitelné synonymum pro chaos.

Nemám rád chaos.

Když jsem ale na jaře v programu Industry narazil na přednášku o Albánské výzvě, zapsal jsem si termín do kalendáře. Cestovatelské přednášky jsou fajn. Kochání se fotkama ještě víc. Tak proč ne.

Jako správný šprt jsem si prostudoval web Albánské výzvy pár dnů předem. A byl jsem okouzlen. To. Chci. Zažít. Přednáška samotná jen způsobila to, že jsem hned po návratu domů poslal přihlášku.

Albánský faktor připraví na nečekané

Je pátek 24. června. Stojím nad krosnou a hromadou věcí na gauči a procházím seznam. Mám silné nutkání, že jsem na něco zapomněl.

Mezi SMSkama s přáními k svátku najednou hovor. Neznámé číslo. Poprvé v životě se modlím, aby to nebyla lukrativní zakázka.

„…ák …zva… Kyjevě… …dlo… osm?“

Nervózním „Ehm, cože?“ si vynutím opakování zprávy. Challengerovi (ten člověk má jméno delší než Brumbál, v civilu ho nejčastěji poznáte jako Jana Baláka) uletělo na Ukrajině letadlo a odjezd do Albánie posouvá na osm večer.

Gut. Stihnu sepsat závěť.

Bylo to moje první setkání s tzv. albánským faktorem. Je to něco jako Murphyho zákon. V souvislosti s Albánií se podělá všechno, co může – a když s něčím počítáte, reálná katastrofa je 1,5krát horší než předpoklady.

Lepší než kurzy improvizačního divadla.

Abfahrt! Má tu někdo řidičák?

Okolo osmé dorážím na parkoviště za Tescem na Úzké. Už tam postává skupinka lidí. Z hromady jmen mi v paměti utkví jen „Citronek“. Kdo ví proč.

Vyhlížíme bílý Fiat Ducato. Není tam. Po pár telefonátech přijíždí něco, čemu bych nesvěřil ani cestu k babičce. Zanedlouho přijíždí i felda s Challengerem a začne se organizovat nakládka.

Dotaz, zda je někdo schopný řídit, mě znejistí. I když většina přítomných řidičák má, očividně s takovou krávou obrovskou zkušenosti nemá nikdo. Nakonec ruku zvedá drobná dívka a Challenger zahajuje instruktáž pro tankování CNG.

Plán cesty: doplnit nádrže, vyzvednout most, opustit republiku.

Neměli jsme už být v Maďarsku?

Po špatné odbočce způsobené nepřehlednou uzavírkou se blížíme k benzince. Zastavíme u stojanu s LPG a v hlavě se mi rozbliká varovná kontrolka. Není to auto na CNG? Kdosi prohlásí něco jako „plyn jako plyn“. (To je jen počátek koncentračního humoru, který se v kempu poměrně rozmohl.) Stojan je naštěstí mimo provoz a my objíždíme půlku Brna, abychom se dostali na benzinku přes silnici v opačném směru – která má i stanici pro CNG. Ignorujeme ceduli nabádající k dodržování bezpečné vzdálenosti a všichni se semkneme u ventilu, se kterým se všichni setkáváme poprvé. Pomačkáme bambilion tlačítek, dokud to nevypadá, že se něco děje. A pak radši rychle pryč.

Obrovské auto s maličkou řidičkou se proplétá vesničkou za Brnem. U domku se zeleným plotem už čeká Challenger, který zestárl o třicet let. Ah, to je jeho otec. Naviguje nás do zahrady a my se chápeme rukavic a nakládáme 300 kilo mostní konstrukce.

Když k tomu přičtu hmotnost auta, lidí a batohů, bude div, když se to auto pohne. A jestli je po cestě kopec, budeme v pr-eli.

Fiátek to vytušil a někde u Břeclavi se mu začalo kouřit z motoru. Zastavujeme u benzinky, Challenger vykouzlil montérky a souká se pod auto.

Po dvou a půl hodinách jsme dorazili do… Břeclavi

Užíváme si vlahou letní noc, výhled na hvězdy, pach oleje. Za dvě a půl hodiny jsme se z Brna dostali ke slovenským hranicím. Břeclaváci prominou.

Albánský faktor v praxi.

Problém s olejem má dvě řešení: buď se ráno zajede do opravny (a do Albánie dojedeme kdo ví kdy) – nebo se doplní olej a bude se doufat, že nevykape dřív, než budeme na místě. Volíme možnost číslo 2, nádrž plníme po okraj, ignorujeme protestující kontrolky a opět vyrážíme na cestu.

Kolem třetí hodiny ráno vybalujeme spacáky na maďarské benzince před Györem a usínáme na pruhu trávy mezi kamiony.

Pod širákem na… ehm, dálničním vzduchu

Vzpomínky na hraniční kontroly

Na maďarsko-srbské celnici se učíme ocenit svobodné cestování po Evropě. Jeden benefit ale to čekání má: maďarský celník podle občanek vykřikuje jména a my dáváme najevo, že tam jsme. Po necelém dni v jednom autě konečně známe jména svých spolucestujících.

Sobotu trávíme v autě. Zkoušíme si cestu zpříjemnit slovním fotbalem přes vysílačky s posádkou felicie, ale ruch, hluk a nepochopení kouzla hry druhou posádkou tomu brzy dává utrum. Navíc jsme úspěšně vybili baterky, takže uprostřed Srbska ztrácíme kontakt s druhým vozem a naháníme se přes telefon s roamingem za ceny, na které jsme v EU dávno odvykli.

Potkáváme se u poslední benzinky s CNG. Obsluha nervózně pokukuje po bandě upocených lidí s mačetou v ruce.

Meloun se mačetou porcuje blbě.

Občerstveni vyrážíme na další cestu. Čeká nás hned několik hraničních kontrol. Srbská, černohorská, albánská. Srbové jsou znudění, ale v pohodě. Nemají potřebu obtěžovat se kontrolou baťužkářů. Černohorský celník však nemá do čeho píchnout a jeví nadměrný zájem o pro turistiku naprosto běžné vybavení, jako je krabice šroubů, solární elektrárna nebo 300 kilo železa.

Odstavujeme auto vedle hlučného a smradlavého náklaďáku a uznáváme, že by se to asi mělo proclít. Nabízíme několik eurobankovek. Škoda, že nám pan celník zapomněl vystavit celní prohlášení.

Cesta smrti

Do Albánie vjíždíme za naprosté tmy. Čekají nás serpentýny, které by za plné viditelnosti mohly být mimořádně kochatelným zpříjemněním cesty. Je však tma jak v pytli, takže usínám.

Probouzí mě Challengerovo důrazné upozornění momentálnímu řidiči: „Hele, ta padesátka tady není náhodou!“ Snažím se milosrdně usnout. Světla protijedoucích kamionů na úzké silničce v zatáčkách, za které nevidíte, tomu nepomáhají. Děkuji prozřetelnosti za to, že jsem stihl napsat závěť.

Brzy se dostáváme do městečka Shkodra, projedeme ho křížem krážem (je docela pěkné) a auta parkujeme na kopci nad městem. Na první pohled to vypadá jako skládka, únava ale vítězí a na tvrdé zemi se soukáme do spacáků.

Když se v noci probudím, vidím, jak se pár metrů od nás probírají odpadky toulaví psi.

Jo, vždycky jsem si přál nechat se sežrat čoklem.

I břeclavská benzinka je hrdým partnerem Albánské výzvy (Albanian Challenge)

Příště: o cestě do kempu a zapojování fantazie